Papriková omáčka

Přiznávám, syrová červená paprika, ač vůči ní nechovám naprosto žádnou zášť, pro mě nemá až takové kouzlo. Zato mě vždycky spolehlivě dostane, je-li týrána opékáním až do pokrytí takřka uhelnatými puchýři a posléze nemilosrdně svlečena. V tomto případě, inspirovaném dávným asi už nedohledatelným číslem Apetitu, sice nejdu ve stopách sadistického inkvizičního tribunálu, zůstávám někde na půli cesty, aby i slupka byla poživatelná, ale ten správný základ tu je.

Není třeba mnoho, čtyři pěkně masité červené papriky, stejně tak na počet cibule, někdo raději červenou, dobrý e.v.o.o. a čerstvý rozmarýn či tymián (ten může být přinejhorším i sušený, pak ale menší množství).

Papriky a cibule nasekat na větší kusy, v hlubší pánvi prolít e.v.o.o., dobře promíchat a ozdobit bylinkami.

V horké troubě peču, aby papriky ještě stále křupaly, přidám passatu, někdy loupaná rajčata, osolím, znovu promíchám a nechám chvíli dopéci.

Svou chvilku slávy pak zažije tyčový mixér, někdo dohladka, my raději nahrubo, kvůli zřetelné textuře.

Omáčka zesvětlala a zhoustla, a ti, kdož to jako já nepřeháněli s turbem, mohou pod hladinou hledat kousky slaďoučké papriky a cibule.

Rychle, rychle, naložit, dochutit (hrubý černý pepř a oliváč), ozdobit třeba rozmarýnem a šup s tím na stůl.

Fusili nečekaně došly, tak to dnes vzaly na sebe penne. Pokud je v plánu, a to je skoro vždy, sníst všechno najednou, těstoviny se nejprve v pánvi spustí s omáčkou a pořádně promíchají. V tom případě je udělat méně než al dente, v horké směsi ještě dojdou.

Paprikovou omáčku lze šoupnout i do sklenic, uzavřít a schovat v lednici na příště. Kupodivu se nám to ještě ani jednou nepovedlo.