E.V.O.O.

No to je přeci extra panenský oliváč, kdo to má pořád vypisovat!

Chvála chleba I

Želbohu, dostat se ke kvalitnímu pečivu v rámci stávajících prodejních míst je takřka nemožné. Tento, ale i další důvody, třeba dokázat si, že zvládneme to, co naši ne až tak vzdálení předci, nás přiměly zkusit upéct si vlastní domácí chleba. Zadání bylo prosté, žádná pekárna, žádné prefabrikáty, pouze žitná mouka, voda, sůl, koření a trouba.

S žitným kváskem byla dost legrace, o tom zase jindy, ale výsledek stojí za to. Tak tady je jeden z našich výtvorů. Má asi dvě kila, přeci jenom čtyři krky je docela přesila.

Svět ztracené krásy

Dobře se na tu dobu pamatuji. V každé druhé ulici žil nějaký řemeslník, truhlář, krejčí, hodinář, zlatník, zámečník, švec, klempíř, lakýrník, kovář, ale také ještě byli řezbáři, sedláři, kočárníci, cínaři, mydláři a svíčkáři, řemenáři a bičaři. Mistři svých oborů, většinou prošli světem, vandrovali po vyučení Evropou a zdokonalovali se. To všechno pak spolykala strojní výroba a poslední zbytky našich řemesel zničila doba po druhé světové válce. Zmizel tím svět zvláštní poctivé krásy, který nemohou nahradit naleštěné automobily, bedničkový nábytek, konfekční šaty nebo strašidelné hradby paneláků. V západních zemích sice nebrali ševcům verpánky, krejčím šicí stroje a lakýrníkům štětce, ale řemesla zanikla také, nestačila konkurenci, věřilo se, že lidem přinese spokojenost záplava sériového zboží. Spokojenost se nedostavila...

František Alexander Elstner, Uzly a laso, 1968