Včera mi na zahrádce mezi druhýma a třetíma Svijanama známý nadšeně vyprávěl, že v Intersparu mají fantastický roastbeef, v akci za 159 Kč kilo! Panebože! Nechal jsem si tedy ze zvědavosti vzorek přivézt, nějak jsem mu nedokázal odmítnout.
Tak se podívejme, co Interspar považuje za Roastbeef (typ výrobku masný, tepelně opracovaný-uzený), nejprve oficiální složení:
- hovězí maso min. 60%
- voda
- škrob bramborový
- jedlá sůl
- konzervant E250
- protispékací přípravek E535, E500
- stabilizátory E450, E451
- modifikovaný škrob E1420
- zahušťovadlo E407
- dextróza
- pšeničná vláknina bezlepková (no sláva, ti celiaci maj ale kliku)
- zesilovač chuti E62
- antioxidant E301
- extrakty koření
- směs koření
No teď už se opravdu nedivím, že udělat doma pořádný roastbeef není vůbec jednoduché!
Tak ještě pár krásných foteček, je to opravdu krasavec.
Tedy přiznám se, že jsem odmítl vzít sebemenší kousek do pusy, žena byla odvážnější, nicméně pak podotkla, že našemu pejskovi to určitě nedáme.
Už se nemůžu dočkat, až zase narazíme na něco tak vynikajícího.
Takřka sežráno...
čtvrtek 28. července 2011
středa 6. dubna 2011
Chvála pupku. Hovězího.
Ano, i my setrvávali poměrně dlouho v tmářství a bludu tom, pupek kraví že leda tak na polívku dá se použít. Uchráněni navíc ideodiverze imperialistů z Ameriky, znali jsme kdysi pouze český biftek, samozřejmě výhradně, ehm, z pravé svíčkové, s volským okem a plnotučnou hořčicí, zalitý olejem z pánve. Další z mnoha případu absurdního rozporu mezi pojmem a obsahem. Postupem času jsem rovněž začetl, díky knihám dobrodružného ladění, že vyšší stupeň biftekového kulinářství představuje pořádný plát z bizona, mezi koňský hřbet a jezdcovo sedlo situovaný, jezdec pak musí na koni po prérii či pampě dostatečně dlouho rajtovat, aby k žádoucímu zkřehnutí masa došlo.
Když jsem se stal velkým klukem a Jirka Dědeček nám oznámil, že "jde rudoch od válu" (věřím mu, že tomu věřil, a já s ním), biftek se proměnil v hovězí steak. Na všemožné způsoby, s všemožnou přílohou. Podle zkušeností s konkrétními exempláři (i mé vlastní výroby), však mohu dnes říct, že se vzdálenost mezi pojmem a obsahem příliš nezkrátila. Ale to nadšení! Praxí do hloubi duše zažrané přesvědčení, že hovězí steak je prostě tenká vysušená a tuhá placka, ke které se vždycky něco napatlá, aby se to přerazilo, způsobilo na dlouhou dobu mezi hovězím steakem a mnou odcizení.
Až před pár lety, díky zlepšené nabídce některých řezníků, byť řádná vyzrálost nadále zůstává nedosažitelnou metou, alespoň u nás, díky radám zkušených na internetu (děkuji, Šárko DolceVita, zdravím, pane Klímo z Hostovky), dobrým knihám (že ano, Steven Raichlene), jsme si opatrně s hovězím steakem k sobě počali klestit cestičku. Troufám si tvrdit, že s úspěchem. Jen to výchozí maso zůstávalo pořád stejné.
První náznak, že býk je ověšen povícero druhem svaloviny vhodné ke "steakování", se objevil se Zdéňou v Ano, šéfe, v dílech U Štěpána (jo, i podle mě to nejlepší, co se v těch třech sezónách urodilo). Ta scéna, kdy ZP vykládá Štěpánovi, že to hovado se musí využít od čumáku k ocasu, je prostě úžasná. A pak se mi dostala do rukou DVD velkého šéfa "Pokrmy k rodinnému stolu", a hned na tom prvním je "Hovězí pupek (hanger) s omáčkou ze zeleného pepře". Bylo rozhodnuto.
Přišlo to ovšem naprosto nečekaně, jednoho dne má milovaná přinesla domů velký kus pupku. Nebyl to zrovna ideální kus, nicméně po ořezu a odblanění jsem získal asi kilogramový plát masa. Až později jsem došel poznání, že se nejedná v žádném případě o hanger steak, anóbrž o flank steak.
"Zavěsil" jsem flank na dno naší, již skoro dva roky umírající, lednice, aspoň pět dní ať v ní, panebože, vydrží. Déle jsem si netroufal, nuž došlo na kuchtění. Poprvé. No jasně, že jsem měl rozklepaný kolena, a tudíž udělal řadu nesmyslů.
Nemaje litinové pánve, rozpaluji olej na teflonce (až moc oleje). Mezitím plát steaku dělím na tři části (taky blbost), a protože exekuce bude vykonána ihned, bez jakýchkoli skrupulí maso solím a pepřím.
Je to dobré. Maso se rychle zatáhlo, žádná šťáva nevytekla, žádné dušení nehrozí.
Stačí pár minut ze všech stran, záleží na mase i chuti každého jedlíka. Steaky jsem vyndal na tác, trochu se pravda smrskly, mohl jsem použít menší, položil na ně kousek másla a nechal odpočinout.
Nakládaný pepř ani brandy mi ve spíži tak nějak nezbyly, bude to tedy bez pepřové omáčky. Do výpeku (přebytečný olej byl slit) zamířila trocha bílého vína, po redukování jsem přidal lžíci dijonské hořčice a nakonec tlustý plátek másla. Ještě trochu připepřit a zjevila se jednoduchá, ale hustá a chuťově výrazná omáčka.
Steaky si mezitím krásně oddáchly, došlo na plátkování. Samozřejmě přes vlákna. Je vidět, že jsem lehce vyměkl, bylo to poprvé a chtěl jsem, aby steaky jedli i naši pacholci, skončily tudíž udělané o stupeň víc, než bych si představoval. No nic, tak příště.
V každém případě byly steaky výborné, šťavnaté, chuťově skvělé, zmizely v nás jen tak s kouskem čerstvého chleba. I omáčka dopadla na výbornou, nejlepším důkazem budiž dvojí přidání si staršího pacholka. Ono "odpadové" maso, zdá se, má zaděláno na přední pozice letošní kvapem se blížící grilovací sezóny.
Když jsem se stal velkým klukem a Jirka Dědeček nám oznámil, že "jde rudoch od válu" (věřím mu, že tomu věřil, a já s ním), biftek se proměnil v hovězí steak. Na všemožné způsoby, s všemožnou přílohou. Podle zkušeností s konkrétními exempláři (i mé vlastní výroby), však mohu dnes říct, že se vzdálenost mezi pojmem a obsahem příliš nezkrátila. Ale to nadšení! Praxí do hloubi duše zažrané přesvědčení, že hovězí steak je prostě tenká vysušená a tuhá placka, ke které se vždycky něco napatlá, aby se to přerazilo, způsobilo na dlouhou dobu mezi hovězím steakem a mnou odcizení.
Až před pár lety, díky zlepšené nabídce některých řezníků, byť řádná vyzrálost nadále zůstává nedosažitelnou metou, alespoň u nás, díky radám zkušených na internetu (děkuji, Šárko DolceVita, zdravím, pane Klímo z Hostovky), dobrým knihám (že ano, Steven Raichlene), jsme si opatrně s hovězím steakem k sobě počali klestit cestičku. Troufám si tvrdit, že s úspěchem. Jen to výchozí maso zůstávalo pořád stejné.
První náznak, že býk je ověšen povícero druhem svaloviny vhodné ke "steakování", se objevil se Zdéňou v Ano, šéfe, v dílech U Štěpána (jo, i podle mě to nejlepší, co se v těch třech sezónách urodilo). Ta scéna, kdy ZP vykládá Štěpánovi, že to hovado se musí využít od čumáku k ocasu, je prostě úžasná. A pak se mi dostala do rukou DVD velkého šéfa "Pokrmy k rodinnému stolu", a hned na tom prvním je "Hovězí pupek (hanger) s omáčkou ze zeleného pepře". Bylo rozhodnuto.
Přišlo to ovšem naprosto nečekaně, jednoho dne má milovaná přinesla domů velký kus pupku. Nebyl to zrovna ideální kus, nicméně po ořezu a odblanění jsem získal asi kilogramový plát masa. Až později jsem došel poznání, že se nejedná v žádném případě o hanger steak, anóbrž o flank steak.
"Zavěsil" jsem flank na dno naší, již skoro dva roky umírající, lednice, aspoň pět dní ať v ní, panebože, vydrží. Déle jsem si netroufal, nuž došlo na kuchtění. Poprvé. No jasně, že jsem měl rozklepaný kolena, a tudíž udělal řadu nesmyslů.
Nemaje litinové pánve, rozpaluji olej na teflonce (až moc oleje). Mezitím plát steaku dělím na tři části (taky blbost), a protože exekuce bude vykonána ihned, bez jakýchkoli skrupulí maso solím a pepřím.
Je to dobré. Maso se rychle zatáhlo, žádná šťáva nevytekla, žádné dušení nehrozí.
Stačí pár minut ze všech stran, záleží na mase i chuti každého jedlíka. Steaky jsem vyndal na tác, trochu se pravda smrskly, mohl jsem použít menší, položil na ně kousek másla a nechal odpočinout.
Nakládaný pepř ani brandy mi ve spíži tak nějak nezbyly, bude to tedy bez pepřové omáčky. Do výpeku (přebytečný olej byl slit) zamířila trocha bílého vína, po redukování jsem přidal lžíci dijonské hořčice a nakonec tlustý plátek másla. Ještě trochu připepřit a zjevila se jednoduchá, ale hustá a chuťově výrazná omáčka.
Steaky si mezitím krásně oddáchly, došlo na plátkování. Samozřejmě přes vlákna. Je vidět, že jsem lehce vyměkl, bylo to poprvé a chtěl jsem, aby steaky jedli i naši pacholci, skončily tudíž udělané o stupeň víc, než bych si představoval. No nic, tak příště.
V každém případě byly steaky výborné, šťavnaté, chuťově skvělé, zmizely v nás jen tak s kouskem čerstvého chleba. I omáčka dopadla na výbornou, nejlepším důkazem budiž dvojí přidání si staršího pacholka. Ono "odpadové" maso, zdá se, má zaděláno na přední pozice letošní kvapem se blížící grilovací sezóny.
čtvrtek 17. února 2011
IKEA Zličín
V dávných dobách "futrování" počínajícího manželského stavu po materiální stránce, jsme byli, jako zřejmě velká část začínajících párů, věrnými a častými zákazníky IKEA. A nutno uznat, že ve většině případů jsme nebyli zklamáni, některé kousky slouží dodnes. To platí i o vybavení do kuchyně. Rozpětí kvality a cen je široké, ale dají se za zlomek obnosu za značkové výrobky najít opravdové perly, sklo, hrnce, servisy, nože i drobné doplňky. Naše babička si třeba pochvaluje, že na žádné jiné pánvi se jí nedělají palačinky tak dobře, jako na té nejlevnější, nejhorší ikeácké příšeře. Ale všem z ní chutná, tak proč to řešit.
Restaurace je z mého pohledu taková závodní jídelna, včetně té spousty lidí a halasu. Naštěstí chybí průvodní pach špatného jídla, blbě větrané kuchyně a zkyslým hadrem otíraných táců. Nabídka jídel není přehnaná, občas obměňovaná, obsahuje jasné stálice (losos, kuřecí prsa, saláty a samozřejmě masové kuličky). A že se tu takřka nevaří z čerstvých surovin? Ale no tak. Kvalita, z hlediska "závodky" je určitě na té lepší úrovni, rodiny trávící neděli v nákupních centrech se jistě ošklíbat nebudou. No nekupte to, když je to tak levný!
Asi nejzajímavější částí je prodejnička švédských specialit, mají i polotovary některých jídel z restaurační nabídky, řada výrobků se honosí známkou BIO. Suchary jdou mimo mě, ale prý nejsou špatné, říká žena. Rozhodně stojí za ochutnání sýry, kupodivu jamy, sice mne vždycky pobaví kupovat brusinky ze Švédska (?), ale jsou dobré. Kdo by měl zálusk na něco exotičtějšího, může si dát třeba salám s losím masem či losí plátky. Osobně jsem však silně zklamán, sice v chuti je "cítit" určitá jinakost, ale je holt výrobním procesem dáno, že převažuje všudy uniformní pachuť nejrůznějších éček, v tomto případě těch méně hodných.
Ponechávám raději stranou možnost dopřát si občerstvení ve formě od pohledu vodnatého párku v gumovém rohlíku či kousku klasické české pizzy, neboli tlustého bledého těsta pokladeného čímsi, no značně nezajímavým.
A tak u mě jednoznačně vítězí nakládaní sledi, ať již v hořčičné omáčce nebo smetanové s koprem, kvůli těm se tu vždycky rád zastavím.
Ne, z oblasti gastronomie mne do IKEA nic neodolatelně netáhne, ale když už tam, kvůli něčemu úplně jinému zajedeme, u kuchyňských potřeb i v miniprodejně potravin vždy chvilku pobydeme. Někdy na čumendu, někdy nechat švédský kolos něco utržit.
Restaurace je z mého pohledu taková závodní jídelna, včetně té spousty lidí a halasu. Naštěstí chybí průvodní pach špatného jídla, blbě větrané kuchyně a zkyslým hadrem otíraných táců. Nabídka jídel není přehnaná, občas obměňovaná, obsahuje jasné stálice (losos, kuřecí prsa, saláty a samozřejmě masové kuličky). A že se tu takřka nevaří z čerstvých surovin? Ale no tak. Kvalita, z hlediska "závodky" je určitě na té lepší úrovni, rodiny trávící neděli v nákupních centrech se jistě ošklíbat nebudou. No nekupte to, když je to tak levný!
Asi nejzajímavější částí je prodejnička švédských specialit, mají i polotovary některých jídel z restaurační nabídky, řada výrobků se honosí známkou BIO. Suchary jdou mimo mě, ale prý nejsou špatné, říká žena. Rozhodně stojí za ochutnání sýry, kupodivu jamy, sice mne vždycky pobaví kupovat brusinky ze Švédska (?), ale jsou dobré. Kdo by měl zálusk na něco exotičtějšího, může si dát třeba salám s losím masem či losí plátky. Osobně jsem však silně zklamán, sice v chuti je "cítit" určitá jinakost, ale je holt výrobním procesem dáno, že převažuje všudy uniformní pachuť nejrůznějších éček, v tomto případě těch méně hodných.
Ponechávám raději stranou možnost dopřát si občerstvení ve formě od pohledu vodnatého párku v gumovém rohlíku či kousku klasické české pizzy, neboli tlustého bledého těsta pokladeného čímsi, no značně nezajímavým.
A tak u mě jednoznačně vítězí nakládaní sledi, ať již v hořčičné omáčce nebo smetanové s koprem, kvůli těm se tu vždycky rád zastavím.
Ne, z oblasti gastronomie mne do IKEA nic neodolatelně netáhne, ale když už tam, kvůli něčemu úplně jinému zajedeme, u kuchyňských potřeb i v miniprodejně potravin vždy chvilku pobydeme. Někdy na čumendu, někdy nechat švédský kolos něco utržit.
Štítky:
recenze,
restaurace
sobota 30. října 2010
Regionální produkty Český ráj - Turnov
O značce "Regionální produkt Český ráj" vím už delší dobu, stejně jako o jedné z prodejen v Turnově zaměřené na oceněné potraviny. A stejně jsem se do ní dostal až po roce a to ještě na druhý pokus. Poprvé jsem k ní totiž, v té době rozkopaném Turnově, prostě nenašel rozumnou cestu, napodruhé to vyšlo.
Prodejna je v boční ulici, slepé, přeplněné parkujícími auty, takže doporučuji zvážit zdravější variantu přesunu po svých. Malý krámek v přízemí starého domu ničím neupoutá, člověk musí opravdu vědět, co hledá. Vnitřek je velice jednoduchý, podlouhlá místnost, dva hlavní chladící pulty oddělené výdejním místem s pokladnou, za nimi police s lahvemi, podél zbylých stěn několik dalších chlaďáků. V nabídce jsou potraviny od malých zemědělců až po výrobce jako třeba Mlékárna Příšovice. Některé produkty se pyšní zebrou BIO, což ovšem hodnotu ostatních v žádném případě nesráží.
Obsluha byla velmi příjemná a ochotná. Na mladé paní bylo vidět, že ji to baví, doporučovala, ale nevnucovala, radila kupříkladu, jak nenásilně dětem předložit rakytníkovou šťávu, aby ji neodmítaly. A vrcholem bylo, když na můj zoufalý dotaz ohledně česneku, nabídla, že zavolá místnímu farmáři a po víkendu si budu moci svých pět kilo odvézt!
Nakonec jsem si vybral kozí a ovčí sýry z farmy z Pěnčína (ty už známe, děti na farmu jezdí pravidelně se školou), máslo z Příšovic s chutí, kupodivu, másla (no a nekupte to, když ho mají o 15% levnější než u nás) a něco Lomnických uzenin. Zaujala mě ořechová klobása, nicméně nějak jsem v ní inzerované vlašáky nezaregistroval. To lomnický copánek má našlápnuto stát se favoritem - jemně fermentovaná lehce pikantní klobáska zapletená ze tří pramenů do copu. Žádné piliny, žádná kvanta papriky. Kdyby tak rychle nezmizela, zavěsil bych ji ještě na pár týdnů do spíže, to by jí prospělo. Ještě něco k pití, mošty z Lažan známe, ale třeba rakytníkové šťávy jsme ještě neměli (a opravdu nejsou špatné). K tomu pár vypečených semínky sypaných housek. U těch mě zamrzelo balení. Čekal bych, že v takovémto obchůdku alespoň pečivo budou dávat do papírových sáčků. Asi každý zažil, jak to s čerstvým pečivem, ať drobným či chlebem, může dopadnout, je-li dobu delší než krátkou v plastovém pytlíku. Určitě kaňka na kráse.
Snaha propagovat kvalitní lokální produkty, v tomto případě z "Českého ráje", je jistě oceněníhodná, jenom tomu cosi chybí, aby se tyto lidem dostaly skutečně pod kůži. Ostatně, taky mi trvalo přes rok, než jsem do jedné z prodejen zavítal. Ale možná je to i tím, že řadu ze zmíněných potravin je možno vcelku běžně koupit v "normálních" obchodech. Což je na druhou stranu vlastně dobře.
Rozhodně vítaná příležitost k nákupu místních produktů z oblasti Českého ráje na jednom místě, a to jak základních potravin, tak i zajímavých specialit.
Prodejna je v boční ulici, slepé, přeplněné parkujícími auty, takže doporučuji zvážit zdravější variantu přesunu po svých. Malý krámek v přízemí starého domu ničím neupoutá, člověk musí opravdu vědět, co hledá. Vnitřek je velice jednoduchý, podlouhlá místnost, dva hlavní chladící pulty oddělené výdejním místem s pokladnou, za nimi police s lahvemi, podél zbylých stěn několik dalších chlaďáků. V nabídce jsou potraviny od malých zemědělců až po výrobce jako třeba Mlékárna Příšovice. Některé produkty se pyšní zebrou BIO, což ovšem hodnotu ostatních v žádném případě nesráží.
Obsluha byla velmi příjemná a ochotná. Na mladé paní bylo vidět, že ji to baví, doporučovala, ale nevnucovala, radila kupříkladu, jak nenásilně dětem předložit rakytníkovou šťávu, aby ji neodmítaly. A vrcholem bylo, když na můj zoufalý dotaz ohledně česneku, nabídla, že zavolá místnímu farmáři a po víkendu si budu moci svých pět kilo odvézt!
Nakonec jsem si vybral kozí a ovčí sýry z farmy z Pěnčína (ty už známe, děti na farmu jezdí pravidelně se školou), máslo z Příšovic s chutí, kupodivu, másla (no a nekupte to, když ho mají o 15% levnější než u nás) a něco Lomnických uzenin. Zaujala mě ořechová klobása, nicméně nějak jsem v ní inzerované vlašáky nezaregistroval. To lomnický copánek má našlápnuto stát se favoritem - jemně fermentovaná lehce pikantní klobáska zapletená ze tří pramenů do copu. Žádné piliny, žádná kvanta papriky. Kdyby tak rychle nezmizela, zavěsil bych ji ještě na pár týdnů do spíže, to by jí prospělo. Ještě něco k pití, mošty z Lažan známe, ale třeba rakytníkové šťávy jsme ještě neměli (a opravdu nejsou špatné). K tomu pár vypečených semínky sypaných housek. U těch mě zamrzelo balení. Čekal bych, že v takovémto obchůdku alespoň pečivo budou dávat do papírových sáčků. Asi každý zažil, jak to s čerstvým pečivem, ať drobným či chlebem, může dopadnout, je-li dobu delší než krátkou v plastovém pytlíku. Určitě kaňka na kráse.
Snaha propagovat kvalitní lokální produkty, v tomto případě z "Českého ráje", je jistě oceněníhodná, jenom tomu cosi chybí, aby se tyto lidem dostaly skutečně pod kůži. Ostatně, taky mi trvalo přes rok, než jsem do jedné z prodejen zavítal. Ale možná je to i tím, že řadu ze zmíněných potravin je možno vcelku běžně koupit v "normálních" obchodech. Což je na druhou stranu vlastně dobře.
Rozhodně vítaná příležitost k nákupu místních produktů z oblasti Českého ráje na jednom místě, a to jak základních potravin, tak i zajímavých specialit.
pátek 29. října 2010
Šámalova chata
Dostat se na Šámalku, ač jsme liberečáci, se nám v posledním roce nepovedlo, koncem září však u příležitosti jisté rodinné události jsme vyrazili i s dětmi na Maliník a odtud pěšky asi čtyři km lesem na Novou louku, kde stojí bývalý horský dřevěný zámeček, dnes penzion a zatím vždy výborná restaurace Šámalova chata. V nabídce mají českou klasiku a především zvěřinu.
Pro jistotu jsme si místo zamluvili předem, což se i v nevlídném počasí nepřejícímu výletům, ukázalo být prozíravé, čekali jsme na místo jenom pět minut. Hned poté si nás vzala do parády obsluha, a je třeba říct, že tu byla v počtu více než hojném. Kupodivu, i když se u nás střídali dvě slečny a jeden jinoch, nikdy nedošlo k žádnému nedorozumění, či chybnému plnění našich přání. Vzhledem k návalu nebyl na žádné velké úsměvy a rozpravy čas, ale rozhodně nikdo nemohl mít pocit, že by se mu nevěnovali. Dokázali poradit s výběrem i zvolit nestandardní kombinace jídel s přílohami. My jsme měli jasno hned, jednak nemají zbytečně obsáhlý lístek, a druhak jsme přišli na zvěřinu. Jen starší syn si okamžitě objednal přírodní kuřecí řízek, protože ho "tady měl před dvěma tejdnama, když tu byli se třídou, a byl fakt dobrej".
Knedlíčková polévka dělala čest svému jménu. Miska horkého silného hovězího vývaru byla plná (skutečně by byl problém nabrat prázdné sousto) sice malých, ale chuťově zajímavých masových knedlíčků. Dle všeho, krom klasického koření, měly v sobě i něco ze zvěřiny. Takřka na mnou oblíbenou hustotu "stojící lžíce" doplňovala polévku na skus uvařená zelenina. Česnečka byla klasika, vývar s bramborami, česneku pro "mainstreamovou hubu", šunka, a "český eidam" :-) Pominu-li obligátně gumové rohlíky, podával se v ošatce dobrý místní doma pečený bílý chléb.
Čekání na hlavní jídlo jsme si krátili mj. pokukováním, jistě nenápadným, po cizích porcích a těšili se na svoje. Pravda, když jsem viděl nést k vedlejšímu stolu talíř, kde si na polštáři z knedlíků a kopci dušeného červeného zelí trůnila půlka zlatohnědě vypečené kačeny, na chvilku jsem zmalomyslněl nad svou volbou, ale naštěstí jsme vzápětí měli i my plný stůl. Jelení steaky byly propečené akorát (i když se na úpravu nikdo neptal), přelité sladkokyselou omáčkou. Ta byla na mě sladká až moc, tipuju to na rybízovou zavařeninu, příjemná trpkost brusinek nebo černých jeřabin mi chyběla, ale to je věc individuálních preferencí. Srnčí medailonky pouze s přírodní šťávou a čerstvě mletým černým pepřem by byly chuťově určitě přijatelnější variantou pro mladšího syna, než přeci jen navinulejší jelení maso, které si nekompromisně vyžádal. A tak došlo i na výměnu talířů mezi generacemi :-) Ani na Šámalce si bohužel neodpustili jednotnou oblohu, naštěstí nepřepadávala z talířů. Příloha byla rovněž uniformní, hranolky, a rozhodně ne domácí, aspoň že nerozblemcané. V každém případě maso bylo měkkoučké, šťavnaté a s tím správným chuťovým ocáskem zvěřiny.
Nabídce piva vévodila zprofanovaná Plzeň, díky bohu se ale dal pít dobře vychlazený ležák Lobkowicz. Je mi ovšem líto, že nenabízejí některou z okolních značek piva, vybírat by bylo z čeho. Zmrzlinový pohár si děti mohly nechat přesně namíchat s vynecháním "to nejím" a naopak s přidáním "dal bych si tohle".
Pro ty, na koho momentálně nezbylo uvnitř místo, což je bohužel(?) poměrně běžné, je venku možnost zahnat hlad i žízeň u dřevěného stánku. Klasické polévky jako dršťková, gulášovka, klobásy z udírny/ohřívárny, i občasná možnost opéci si svůj buřt podle sebe na ohništi, a samozřejmě nabídka teplého i vychlazeného pitiva ukojí asi každého. Sami jsme tak před nějakou dobou dopadli, a nebylo to tehdy rozhodně špatné.
Budete-li v Jizerkách, určitě si naplánujte zastávku na Šámalce. Na nic si nehrají a v příjemné horské chatě za svoje peníze dostanete plně odpovídající kvalitu. A pokud máte nějaké domácí zviřátko, rozhodně ho vemte ssebou, tady mají vstup povolen.
Pro jistotu jsme si místo zamluvili předem, což se i v nevlídném počasí nepřejícímu výletům, ukázalo být prozíravé, čekali jsme na místo jenom pět minut. Hned poté si nás vzala do parády obsluha, a je třeba říct, že tu byla v počtu více než hojném. Kupodivu, i když se u nás střídali dvě slečny a jeden jinoch, nikdy nedošlo k žádnému nedorozumění, či chybnému plnění našich přání. Vzhledem k návalu nebyl na žádné velké úsměvy a rozpravy čas, ale rozhodně nikdo nemohl mít pocit, že by se mu nevěnovali. Dokázali poradit s výběrem i zvolit nestandardní kombinace jídel s přílohami. My jsme měli jasno hned, jednak nemají zbytečně obsáhlý lístek, a druhak jsme přišli na zvěřinu. Jen starší syn si okamžitě objednal přírodní kuřecí řízek, protože ho "tady měl před dvěma tejdnama, když tu byli se třídou, a byl fakt dobrej".
Knedlíčková polévka dělala čest svému jménu. Miska horkého silného hovězího vývaru byla plná (skutečně by byl problém nabrat prázdné sousto) sice malých, ale chuťově zajímavých masových knedlíčků. Dle všeho, krom klasického koření, měly v sobě i něco ze zvěřiny. Takřka na mnou oblíbenou hustotu "stojící lžíce" doplňovala polévku na skus uvařená zelenina. Česnečka byla klasika, vývar s bramborami, česneku pro "mainstreamovou hubu", šunka, a "český eidam" :-) Pominu-li obligátně gumové rohlíky, podával se v ošatce dobrý místní doma pečený bílý chléb.
Čekání na hlavní jídlo jsme si krátili mj. pokukováním, jistě nenápadným, po cizích porcích a těšili se na svoje. Pravda, když jsem viděl nést k vedlejšímu stolu talíř, kde si na polštáři z knedlíků a kopci dušeného červeného zelí trůnila půlka zlatohnědě vypečené kačeny, na chvilku jsem zmalomyslněl nad svou volbou, ale naštěstí jsme vzápětí měli i my plný stůl. Jelení steaky byly propečené akorát (i když se na úpravu nikdo neptal), přelité sladkokyselou omáčkou. Ta byla na mě sladká až moc, tipuju to na rybízovou zavařeninu, příjemná trpkost brusinek nebo černých jeřabin mi chyběla, ale to je věc individuálních preferencí. Srnčí medailonky pouze s přírodní šťávou a čerstvě mletým černým pepřem by byly chuťově určitě přijatelnější variantou pro mladšího syna, než přeci jen navinulejší jelení maso, které si nekompromisně vyžádal. A tak došlo i na výměnu talířů mezi generacemi :-) Ani na Šámalce si bohužel neodpustili jednotnou oblohu, naštěstí nepřepadávala z talířů. Příloha byla rovněž uniformní, hranolky, a rozhodně ne domácí, aspoň že nerozblemcané. V každém případě maso bylo měkkoučké, šťavnaté a s tím správným chuťovým ocáskem zvěřiny.
Nabídce piva vévodila zprofanovaná Plzeň, díky bohu se ale dal pít dobře vychlazený ležák Lobkowicz. Je mi ovšem líto, že nenabízejí některou z okolních značek piva, vybírat by bylo z čeho. Zmrzlinový pohár si děti mohly nechat přesně namíchat s vynecháním "to nejím" a naopak s přidáním "dal bych si tohle".
Pro ty, na koho momentálně nezbylo uvnitř místo, což je bohužel(?) poměrně běžné, je venku možnost zahnat hlad i žízeň u dřevěného stánku. Klasické polévky jako dršťková, gulášovka, klobásy z udírny/ohřívárny, i občasná možnost opéci si svůj buřt podle sebe na ohništi, a samozřejmě nabídka teplého i vychlazeného pitiva ukojí asi každého. Sami jsme tak před nějakou dobou dopadli, a nebylo to tehdy rozhodně špatné.
Budete-li v Jizerkách, určitě si naplánujte zastávku na Šámalce. Na nic si nehrají a v příjemné horské chatě za svoje peníze dostanete plně odpovídající kvalitu. A pokud máte nějaké domácí zviřátko, rozhodně ho vemte ssebou, tady mají vstup povolen.
Štítky:
recenze,
restaurace
sobota 15. května 2010
Chvála chuti I
Mám rád slané. Nikoli přesolené.
Mám rád sladké. Pokud možno přírodně.
Mám rád kombinaci obého.
Je skvělá křupavá slaná houska, slepená máslem a domácí třešňovou marmeládou.
Je úžasné namíchat si v dlani hrst dobrých slaných arašídů, sladkých rozinek a pak je najednou zpracovat v puse.
Mám rád sladké. Pokud možno přírodně.
Mám rád kombinaci obého.
Je skvělá křupavá slaná houska, slepená máslem a domácí třešňovou marmeládou.
Je úžasné namíchat si v dlani hrst dobrých slaných arašídů, sladkých rozinek a pak je najednou zpracovat v puse.
úterý 6. října 2009
Chvála Itala v kuchyni I
Má úžasná souputnice životem, inspirována Emanuelem Ridim, dospěla k rozhodnutí obdarovat mne pinzetou na vaření. Poté co pobíháním po obchodech s kuchyňským náčiním nedosáhla kýženého výsledku, obrátila své kroky jediným logickým směrem - ku Zdravotnickým potřebám. A vskutku, zde se jí ihned dostalo po čem toužila, navíc se spikleneckým pomrkáváním ji obsluha svěřila, že jsou dostatečně zásobeni, neb se jedná o v poslední době nejprodávanější artikl.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)